English version Mapa webuProhlášení o přístupnostiOdběr novinek© 2006-12 DHK Zora OlomoucWebprogramming & webdesign PPPO
Dámský házenkářský klub ZORA Olomouc
Nacházíte se: DHK Zora Olomouc > Pohár Míru > Vrhačská obojživelnice. V házené má český titul a oštěpem metala na MS

Vrhačská obojživelnice. V házené má český titul a oštěpem metala na MS 11.07.2013 17:33:12 - autor: , přečteno 1546x

Otiskujeme původní rozhovor redaktora i DNES Milsolava Jančíka s výbornou atletkou a naší hráčkou družstva dorostenek NATÁLIÍ DURČÁKOVOU.


Reprezentantka v hodu oštěpem, mistryně republiky v házené. Řeč je o Natálii Durčákové z Hranic, která v šestnácti letech zvládá obě disciplíny. Sportovní obojživelník však tuší, že v budoucnu si bude muset vybrat.
Je to příběh jako vystřižený z knihy sportovních pohádek. Před více než rokem vzala tehdy čtrnáctiletá Natálie Durčáková z Hranic poprvé oštěp do ruky a ve středu startovala na mistrovství světa do 17 let v Doněcku. K tomu, aby proklouzla do finálové dvanáctky jí chyběl metr (48,13).
To však není vše. Durčáková zároveň hraje házenou za mladší dorostenky olomoucké Zory. Ty letos vyhrály český titul i Československý pohár. U klíčových bojů Zory však už mladá sportovní obojživelnice kvůli svému prvnímu oštěpařskému mistrovství nebyla.
V šestnácti letech tuší, že si brzy bude muset vybrat jen jeden sport a tomu se věnovat naplno. "Asi vyhraje atletika, protože k házené nemám takové fyzické předpoklady, abych mohla být úspěšná," hádá Durčáková.
Ani házená však není váš první sport, je to pravda?
Začínala jsem s tenisem a pro zlepšení fyzické kondice jsem si přibrala házenou. Kolektiv mě chytil, takže jsem ji začala hrát a dařilo se mi, protože jsem fyzicky všechny kolem převyšovala. Bydlela jsem v Hranicích a v deváté třídě jsem odešla do Olomouce na atletickou školu Heyrovského. Tam jsem poprvé měla možnost se s atletikou více sblížit. Vyzkoušela jsem oštěp, začal mě bavit a pak mě přebrala paní trenérka Marcela Pilařová, se kterou hážu doteď. Zatím se snažím zvládat házenou i atletiku zároveň.

Když oba sporty porovnáte, co vás na každém přitahuje?
V házené určitě kolektiv a celkově život při míčovém sportu je úžasný. V atletice se mi líbí, že každý můj výkon je změřený a člověku nemůže být nic upřeno. Každé zlepšení a zhoršení je prokazatelné.
Jak vypadá váš tréninkový týden?
Mám čtyřikrát týdně házenou a třikrát týdně atletiku. O víkendech je buď házenkářský zápas, nebo atletický závod. Pokud se kryjí, tak vybírám, co je důležitější.
To je docela zápřah, jak to zvládáte se střední školou?
Není to lehké. Chodím na obchodní akademii, mám individuální plán a škola mi vychází absolutně vstříc.
Zbývá vám nějaký volný čas pro sebe?
Sport je pro mě největší koníček. Moc času na sebe ani na přátele nemám. Vídáme se ve škole, ale momentálně jsem spokojená.
Půjde takto oba sporty zvládat i v budoucnu?
Později to nejspíš bude chtít zaměření. Asi to vyhraje atletika.
Čím to je, že se vám s oštěpem tak daří?
Odmalička mě trénoval můj otec, jemu vděčím za všechny úspěchy, které mám. Taky jsem velice vděčná trenérce, která se mnou zůstala a přebrala mě, i když jsem tehdy byla nováček a nic jsem neuměla.
Zmiňovala jste, že jste odešla na internát už v deváté třídě. Bylo to bez rodiny těžké v cizím městě?
Byla jsem zvyklá, protože v tenise jsem jezdila po turnajích s tátou nebo i sama, takže jsem se s rodinou tolik nevídala. Člověk si rychle zvykne, není to zas tak těžké.

Čeho byste chtěla ve sportu dosáhnout?
Daleko zatím nehledím. Vidím jen letošní sezonu, protože jsem v průběhu sezony byla zraněná a nebylo lehké se s tím vypořádat.
Co vás potkalo?
Měla jsem problémy s ramenem, natržené manžety, bloky v zádech, takže teď rehabilituju u pana Víta v Olomouci. Přes zimu jsme hodně dřeli na posílení vnitřního svalstva a zlepšení švihové síly. Začátkem sezony jsme měli soustředění ve Španělsku, kde jsme se zaměřili především na techniku.
Vrhy jsou hodně o posilování, což někdy dívky nemají rády. Vám činky nedělají problémy?
Je důležité mít nějakou svalovou konstrukci, která je předimenzovaná k házení. Začala jsem až nyní lehce chodit do posilovny. Jinak odmala doma cvičíme s medicinbaly. Akorát zvyšujeme dávky a případně tíhu medicinbalů.
Na šestnáctiletou dívku o tréninku hodně přemýšlíte.
Žijeme tím celá rodina, nebavíme se skoro o ničem jiném. Otec hrál fotbal v Ostravě za Baník, starší bratr hrává hokej v Americe, mladší bratr teď taky dělá fotbal, takže jsme poměrně sportovní rodina.
Maminka vytváří servis?
Ta zase závodně tančila.
Vy jste teď ale nejúspěšnější z rodiny, ne?
Dá se říct, že asi ano. Ale dobírat si je nebudu. Zůstanu skromná. (smích)


Zdroj: Miloslav Jančík iDNES